Share this page:  
 

Multilingual Scriptures

(Compare books in 2 different language versions of your choice)

Comparison Search:

Select Language version and font:
You can only select max. of two versions.
Book:
Chapter:
Verse:
---------
From: To:

Free Search:

Select Language version and font:
Enter search text:

Multilingual Scriptures Home » Czech Kralicka Bible » Job

Czech Kralicka Bible
Chapter # Verse # Verse Detail
11Byl muž v zemi Uz, jménem Job, a muž ten byl sprostný a upřímý, boje se Boha, a vystříhaje se zlého.
12Kterémuž se narodilo sedm synů a tři dcery.
13A měl dobytka sedm tisíc ovec, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení volů, a pět set oslic, a čeledi služebné velmi mnoho, a byl muž ten vznešenější nade všecky lidi východní.
14I scházívali se synové jeho, a strojívali hody po domích, každý ve dni svém. Posílávali také, a zvávali své tři sestry, aby jedly a pily s nimi.
15A když vypořádali dny hodů, posílával Job, a posvěcoval jich, a vstávaje ráno, obětoval zápaly podlé počtu všech jich. Nebo říkával Job: Snad zhřešili synové moji, aneb zlořečili Bohu v srdci svém. Tak činíval Job po všecky ty dny.
16Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně.
17Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.
18I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, a že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha a varující se zlého.
19A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Zdaliž se Job darmo bojí Boha?
110Zdaž jsi ty ho neohradil i domu jeho a všeho, což má, se všech stran? Dílu rukou jeho požehnal jsi, a dobytek jeho rozmnožil se na zemi.
111Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči.
112Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, cožkoli má, v moci tvé buď, toliko na něj nevztahuj ruky své. I vyšel Satan od tváři Hospodinovy.
113Jednoho pak dne synové a dcery jeho jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.
114I přišel posel k Jobovi, a řekl: Když volové orali, a oslice se pásly podlé nich,
115Vpád učinivše Sabejští, zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
116A když on ještě mluvil, přišed druhý, řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych oznámil tobě.
117A když ten ještě mluvil, jiný přišed, řekl: Kaldejští sšikovavše tři houfy, připadli na velbloudy, a zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
118A když ten ještě mluvil, jiný přišel a řekl: Synové tvoji a dcery tvé jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.
119A aj, vítr veliký strhl se z té strany od pouště, a udeřil na čtyři úhly domu, tak že se obořil na děti, i zemřeli, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
120Tedy Job vstav, roztrhl roucho své, a oholil hlavu svou, a padna na zem, poklonu učinil.
121A řekl: Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam navrátím. Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.
122V tom ve všem nezhřešil Job, a nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého.
21I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně, aby se postavil před Hospodinem.
22Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.
23I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha, a varující se zlého, a že po dnes trvá v upřímnosti své, ačkoli jsi ty mne popudil proti němu, abych jej hubil bez příčiny.
24A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Kůži za kůži, a všecko, což má člověk, dá za sebe samého.
25Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebude-liť v oči zlořečiti tobě.
26Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé buď, a však zachovej ho při životu.
27Protož vyšed Satan od tváři Hospodinovy, ranil Joba nežitem nejhorším, od zpodku nohy jeho až do vrchu hlavy jeho,
28Tak že vzal střepinu, aby se jí drbal, usadiv se v popele.
29I řekla jemu žena jeho: Ještě vždy trváš v své upřímnosti? Zlořeč Bohu a umři.
210Jížto řekl: Mluvíš, jako jedna z bláznivých mluvívá. Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? V tom ve všem nezhřešil Job rty svými.
211Když pak uslyšeli tři přátelé Jobovi o všem tom zlém, kteréž přišlo na něj, přišli jeden každý z místa svého: Elifaz Temanský, a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, na tom zůstavše spolu, aby přijdouce k němu, politovali ho a těšili jej.
212Kteříž pozdvihše očí svých zdaleka, nepoznali ho. Potom pozdvihše hlasu svého, plakali, a roztrhše jeden každý roucho své, házeli prachem nad hlavy své zhůru.
213A seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí, a žádný k němu nepromluvil slova; nebo viděli, že se velmi rozmohla bolest jeho.
31Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
32Nebo mluvě Job, řekl:
33Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
34Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
35Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
36Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
37Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
38Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
39Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
310Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
311Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
312Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
313Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
314S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
315Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
316Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
317Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
318Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
319Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
320Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
321Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
322Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
323Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
324Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
325To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
326Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
41Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
42Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
43Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
44Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
45Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
46Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
47Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
48Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
49Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
410Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
411Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
412Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
413V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
414Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
415Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
416Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
417Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
418Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
419Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
420Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
421Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
51Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš?
52Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost.
53Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka:
54Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl.
55Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových.
56Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída.
57Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají.
58Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou,
59Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není,
510Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,
511Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením,
512Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho,
513Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá.
514Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.
515Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka.
516Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá.
517Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.
518Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.
519Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé.
520V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče.
521Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla.
522Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské.
523Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě.
524A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš.
525Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská.
526Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým.
527Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.
61Odpovídaje pak Job, řekl:
62Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
63Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
64Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
65Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
66Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
67Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
68Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
69Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
610Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
611Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
612Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
613Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
614Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
615Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
616Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
617V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
618Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
619To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
620Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
621Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
622Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
623Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
624Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
625Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
626Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
627Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
628A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
629Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
630A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
71Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
72Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
73Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
74Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
75Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
76Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
77Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
78Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
79Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
710Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
711Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
712Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
713Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
714Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
715Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
716Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
717Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
718A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
719Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
720Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
721Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
81Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:
82Dokudž mluviti budeš takové věci, a slova úst tvých budou jako vítr násilný?
83Což by Bůh silný neprávě soudil,a Všemohoucí což by převracel spravedlnost?
84Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich.
85Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil,
86A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.
87A byly by první věci tvé špatné, poslední pak rozmnožily by se náramně.
88Nebo vzeptej se, prosím, věku starého, a nastroj se k zpytování otců jejich.
89(Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.)
810Zdaliž tě oni nenaučí, a nepovědí tobě, a z srdce svého nevynesou-liž slov?
811Zdali roste třtí bez bahna? Roste-liž rákosí bez vody?
812Nýbrž ještě za zelena, dříve než vytrháno bývá, ano prvé než jaká jiná tráva, usychá.
813Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, tak, pravím, naděje pokrytce zahyne.
814Klesne naděje jeho, a doufání jeho jako dům pavouka.
815Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží.
816Vláhu má před sluncem, tak že z zahrady jeho výstřelkové jeho vynikají.
817Při vrchovišti kořenové jeho hustě rostou, i na místech skalnatých rozkládá se.
818A však bývá-li zachvácen z místa svého, až by se ho i odečtlo, řka: Nevidělo jsem tě:
819Tožť ta radost života jeho, a z země jiný vykvetá.
820Aj, Bůh silný nepohrdá upřímým, ale nešlechetným ruky nepodává:
821Až i naplní smíchem ústa tvá, a rty tvé plésáním,
822Když nenávidící tebe v hanbu oblečeni budou, a stánku lidí bezbožných nikdež nebude.
91Odpověděv pak Job, řekl:
92I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
93A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
94Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
95On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
96On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
97On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
98On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
99On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
910On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
911Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
912Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
913Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
914Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
915Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
916Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
917Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
918Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
919Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
920Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
921Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
922Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
923Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
924Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
925Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
926Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
927Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
928Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
929Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
930Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
931Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
932Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
933Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
934Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
935Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
101Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
102Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
103Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
104Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
105Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
106Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
107Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
108Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
109Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
1010Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
1011Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
1012Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
1013Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
1014Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
1015Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
1016Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
1017Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
1018Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
1019A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
1020Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
1021Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
1022Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
111A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:
112Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?
113Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.
114Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.
115Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,
116Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.
117Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?
118Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?
119Delší jest míra její než země, a širší než moře.
1110Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?
1111Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?
1112Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.
1113Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;
1114Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:
1115Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.
1116Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.
1117K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.
1118Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.
1119A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.
1120Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.
121Odpověděv pak Job, řekl:
122V pravdě, že jste vy lidé, a že s vámi umře moudrost.
123I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není?
124Za posměch příteli svému jsem, kteréhož, když volá, vyslýchá Bůh; v posměchuť jest spravedlivý a upřímý.
125Pochodně zavržená jest (podlé smýšlení člověka pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu.
126Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí dobré věci v ruku jejich.
127Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.
128Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.
129Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?
1210V jehož ruce jest duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.
1211Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?
1212Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.
1213Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.
1214Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.
1215Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.
1216U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.
1217On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.
1218Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.
1219On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.
1220On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.
1221On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.
1222On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.
1223On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.
1224On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,
1225Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.
131Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
132Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
133Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
134Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
135Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
136Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
137Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
138Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
139Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
1310V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
1311Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
1312Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
1313Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
1314Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
1315By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
1316Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
1317Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
1318Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
1319Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
1320Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
1321Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
1322Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
1323Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
1324Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
1325Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
1326Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
1327A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
1328Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.
141Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
142Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
143A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
144Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
145Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
146Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
147O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
148By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
149Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
1410Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
1411Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
1412Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
1413Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
1414Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
1415Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
1416Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
1417Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
1418Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
1419Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
1420Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
1421Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
1422Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
151Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
152Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své,
153Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými?
154Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ.
155Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých.
156Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.
157Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?
158Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost?
159Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo?
1510I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj.
1511Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě?
1512Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,
1513Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči?
1514Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy?
1515An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho,
1516Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu.
1517Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu,
1518Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých.
1519Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich.
1520Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.
1521Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj.
1522Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.
1523Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.
1524Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.
1525Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.
1526Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých.
1527Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách.
1528A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.
1529Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.
1530Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.
1531Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.
1532Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.
1533Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.
1534Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.
1535Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.
161A odpovídaje Job, řekl:
162Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.
163Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?
164Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?
165Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.
166Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.
167Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.
168A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.
169Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.
1610Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.
1611Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.
1612Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.
1613Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.
1614Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.
1615Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.
1616Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.
1617Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
1618Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.
1619Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.
1620Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.
1621Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.
1622Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.
171Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
172Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
173Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
174Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
175Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
176Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
177Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
178Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
179Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
1710Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
1711Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
1712Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
1713Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.
1714Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
1715Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
1716Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.
181Odpovídaje pak Bildad Suchský, řekl:
182Dokudž neučiníte konce řečem? Pomyslte na to, a potom mluviti budeme.
183Proč jsme počteni za hovada? Oškliví jsme jemu, jakž sami vidíte.
184Ó ty, jenž hubíš život svůj zůřením svým, zdaliž pro tebe opuštěna bude země, a odsedne skála z místa svého?
185Anobrž světlo bezbožných uhašeno bude, aniž se blyštěti bude jiskra ohně jejich.
186Světlo se zatmí v stánku jeho, a lucerna jeho v něm zhasne.
187Ssouženi budou krokové síly jeho, a porazí jej rada jeho.
188Nebo zapleten jest do síti nohami svými, a v zamotání chodí.
189Chytí ho za patu osídlo, a zmocní se ho násilník.
1810Skrytať jest při zemi smečka jeho, a léčka jeho na stezce.
1811Odevšad hrůzy jej děsiti budou a dotírati na nohy jeho.
1812Hladovitá bude síla jeho, a bída pohotově při boku jeho.
1813Zžíře žily kůže jeho, zžíře oudy jeho kníže smrti.
1814Uchváceno bude z stánku jeho doufání jeho, a to jej přivede k králi strachů.
1815V stánku jeho hrůza bydleti bude, ač nebyl jeho; posypáno bude obydlí jeho sirou.
1816Od zpodku kořenové jeho uschnou, a svrchu osekány budou ratolesti jeho.
1817Památka jeho zahyne z země, aniž jméno jeho slýcháno bude na ulicích.
1818Vyženou ho z světla do tmy, anobrž z okršlku zemského vypudí jej.
1819Nepozůstaví ani syna ani vnuka v lidu svém, ani jakého ostatku v příbytcích svých.
1820Nade dnem jeho zděsí se potomci, a přítomní strachem podjati budou.
1821Takovýť jest zajisté způsob nešlechetného, a takový cíl toho, kterýž nezná Boha silného.
191Tedy odpověděv Job, řekl:
192Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými?
193Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.
194Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.
195Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou:
196Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.
197Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.
198Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.
199Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.
1910Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.
1911Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.
1912Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.
1913Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.
1914Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.
1915Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.
1916Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím.
1917Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.
1918Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.
1919V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.
1920K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.
1921Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.
1922Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?
1923Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,
1924Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.
1925Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.
1926A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.
1927Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.
1928Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.
1929Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.
201Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl:
202Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil,
203Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal.
204Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi,
205Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku?
206Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla,
207Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl?
208Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční.
209Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho.
2010Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou.
2011Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou.
2012A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým;
2013Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých:
2014Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho.
2015Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene.
2016Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí.
2017Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla.
2018Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel.
2019Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho.
2020Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati.
2021Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval.
2022Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj.
2023By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho.
2024Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé.
2025Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy.
2026Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho.
2027Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu.
2028Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho.
2029Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.
211A odpovídaje Job, řekl:
212Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.
213Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.
214Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?
215Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.
216Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.
217Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?
218Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.
219Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.
2110Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.
2111Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.
2112Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.
2113Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.
2114Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.
2115Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?
2116Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.
2117Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?
2118Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?
2119Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,
2120A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?
2121O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?
2122Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?
2123Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.
2124Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.
2125Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.
2126Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.
2127Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.
2128Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?
2129Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,
2130Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?
2131Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?
2132A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.
2133Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.
2134Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.
221A odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
222Zdaliž Bohu silnému co prospěšný býti může člověk, když sobě nejmoudřeji počíná?
223Zdaliž se kochá Všemohoucí v tom, že ty se ospravedlňuješ? Aneb má-liž zisk, když bys dokonalé ukázal býti cesty své?
224Zdali, že by se tebe bál, tresce tě, mstě nad tebou?
225Zdali zlost tvá není mnohá? Anobrž není konce nepravostem tvým.
226Nebo jsi brával základ od bratří svých bez příčiny, a roucha z nahých jsi svláčel.
227Vody ustalému jsi nepodal, a hladovitému zbraňovals chleba.
228Ale muži boháči přál jsi země, tak aby ten, jehož osoba vzácná, v ní seděl.
229Vdovy pak pouštěl jsi prázdné, ačkoli ramena sirotků potřína byla.
2210A protož obkličuji tě osídla, a děsí tě strach nenadálý,
2211Aneb tma, abys neviděl, anobrž rozvodnění přikrývá tě.
2212Říkáš: Zdaž Bůh není na výsosti nebeské? Ano shlédni vrch hvězd, jak jsou vysoké.
2213Protož pravíš: Jak by věděl Bůh silný? Skrze mrákotu-liž by soudil?
2214Oblakové jsou skrýše jeho, tak že nevidí; nebo okršlek nebeský obchází.
2215Šetříš-liž stezky věku předešlého, kterouž kráčeli lidé marní?
2216Kteříž vypléněni jsou před časem, potok vylit jest na základ jejich.
2217Kteříž říkali Bohu silnému: Odejdi od nás. Což by tedy jim učiniti měl Všemohoucí?
2218On zajisté domy jejich naplnil dobrými věcmi, (ale rada bezbožných vzdálena jest ode mne).
2219Což vidouce spravedliví, veselí se, a nevinný posmívá se jim,
2220Zvlášť když není vypléněno jmění naše, ostatky pak jejich sežral oheň.
2221Přivykejž medle s ním choditi, a pokojněji se míti, skrze to přijde tobě všecko dobré.
2222Přijmi, prosím, z úst jeho zákon, a slož řeči jeho v srdci svém.
2223Navrátíš-li se k Všemohoucímu, vzdělán budeš, a vzdálíš-li nepravost od stanů svých,
2224Tedy nakladeš na zemi zlata, a místo kamení potočního zlata z Ofir.
2225Nebo bude Všemohoucí nejčistším zlatem tvým, a stříbrem i silou tvou.
2226A tehdáž v Všemohoucím kochati se budeš, a pozdvihna k Bohu tváři své,
2227Pokorně modliti se budeš jemu, a vyslyší tě; pročež sliby své plniti budeš.
2228Nebo cožkoli začneš, budeť se dařiti, anobrž na cestách tvých svítiti bude světlo.
2229Když jiní sníženi budou, tedy díš: Jáť jsem povýšen. Nebo toho, kdož jest očí ponížených, Bůh spasena učiní.
2230Vysvobodí i toho, kterýž není bez viny, vysvobodí, pravím, čistotou rukou tvých.
231Tedy odpověděl Job a řekl:
232Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé?
233Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho.
234Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody.
235Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl.
236Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu.
237Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.
238Ale aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho.
239By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím.
2310Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži.
2311Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval.
2312Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho.
2313On pak jestliže při čem stojí, kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí.
2314A vykoná uložení své o mně; nebo takových příkladů mnoho jest při něm.
2315Pročež před tváří jeho děsím se; když to rozvažuji, lekám se ho.
2316Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne,
2317Tak že sotva jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou nezakryl mrákoty.
241Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho?
242Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou.
243Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.
244Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.
245Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich.
246Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají.
247Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě.
248A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí.
249Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou.
2410Nahého opouštějí , že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.
2411Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí.
2412Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.
2413Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.
2414Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.
2415Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.
2416Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.
2417Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.
2418Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.
2419Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili.
2420Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.
2421Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.
2422Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj.
2423Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich.
2424Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.
2425Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?
251Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:
252Panování a hrůza Boží působí pokoj na výsostech jeho.
253Zdaliž jest počet vojskům jeho? A nad kým nevzchází světlo jeho?
254Jakž by tedy spravedliv býti mohl bídný člověk před Bohem silným, aneb jak čist býti narozený z ženy?
255Hle, ani měsíc nesvítil by, ani hvězdy nebyly by čisté před očima jeho,
256Nadto pak smrtelný člověk, jsa jako červ, a syn člověka, jako hmyz.
261A odpovídaje Job, řekl:
262Komu jsi napomohl? Tomu-li, kterýž nemá síly? Toho-lis retoval, kterýž jest bez moci?
263Komu jsi rady udělil? Nemoudrému-li? Hned jsi základu dostatečně poučil?
264Komužs ty řeči zvěstoval? A čí duch vyšel z tebe?
265Však i mrtvé věci pod vodami a obyvateli jejich sformovány bývají.
266Odkryta jest propast před ním, i zahynutí není zakryto.
267Ontě roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemž.
268Zavazuje vody v oblacích svých, aniž se trhá oblak pod nimi.
269On sám zdržuje stále trůn svůj, a roztahuje na něm oblaky své.
2610Cíl vyměřil rozlévání se vodám, až do skonání světla a tmy.
2611Sloupové nebeští třesou se a pohybují od žehrání jeho.
2612Mocí svou rozdělil moře, a rozumností svou dutí jeho.
2613Duchem svým nebesa ozdobil, a ruka jeho sformovala hada dlouhého.
2614Aj, toť jsou jen částky cest jeho, a jak nestižitelné jest i to maličko, což jsme slyšeli o něm. Hřímání pak moci jeho kdo srozumí?
271Potom dále Job vedl řeč svou a řekl:
272Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou,
273Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,
274Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti.
275Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe.
276Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy.
277Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník.
278Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho?
279Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?
2710Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?
2711Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím.
2712Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte?
2713Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají:
2714Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem.
2715Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati.
2716Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů:
2717Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí.
2718Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný.
2719Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není.
2720Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher.
2721Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho.
2722Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude.
2723Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.
281Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění.
282Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď.
283Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti.
284Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází.
285Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni.
286V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý,
287K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka,
288Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev.
289K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory.
2810Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho.
2811Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší.
2812Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti?
2813Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých.
2814Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne.
2815Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její.
2816Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir.
2817Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata.
2818Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty.
2819Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti.
2820Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti?
2821Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest.
2822Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní.
2823Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její.
2824Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí,
2825Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje.
2826On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů.
2827Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji,připravil ji, a vystihl ji.
2828Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.
291Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
292Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
293Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
294Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
295Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
296Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
297Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
298Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
299Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
2910Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
2911Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
2912Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
2913Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
2914V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
2915Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
2916Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
2917A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
2918A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
2919Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
2920Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
2921Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
2922Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
2923Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
2924Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
2925Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
301Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
302Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
303Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
304Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
305Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
306Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
307V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
308Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
309Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
3010V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
3011Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
3012Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
3013Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
3014Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
3015Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
3016A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
3017Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
3018Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
3019Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
3020Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
3021Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
3022Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
3023Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
3024Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
3025Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
3026Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
3027Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
3028Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
3029Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
3030Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
3031A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.
311Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?
312Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?
313Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?
314Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?
315Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:
316Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.
317Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:
318Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.
319Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:
3110Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.
3111Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.
3112Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.
3113Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?
3114Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?
3115Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?
3116Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?
3117A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?
3118Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.
3119Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?
3120Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?
3121Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:
3122Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.
3123Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.
3124Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?
3125Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?
3126Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,
3127Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
3128I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.
3129Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?
3130Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.
3131Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?
3132Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.
3133Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?
3134A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.
3135Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.
3136Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.
3137Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.
3138Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,
3139Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:
3140Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. [ (Job 31:41) Skonávají se slova Jobova. ]
321A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,
322Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.
323Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.
324Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.
325Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.
326I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.
327Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.
328Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.
329Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.
3210A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.
3211Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,
3212A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.
3213Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.
3214Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.
3215Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.
3216Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,
3217Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.
3218Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.
3219Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.
3220Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.
3221Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.
3222Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.
331Slyšiž tedy, prosím, Jobe, řeči mé, a všech slov mých ušima svýma pozoruj.
332Aj, jižť otvírám ústa svá, mluví jazyk můj v ústech mých.
333Upřímost srdce mého a umění vynesou rtové moji.
334Duch Boha silného učinil mne, a dchnutí Všemohoucího dalo mi život.
335Můžeš-li, odpovídej mi, připrav se proti mně, a postav se.
336Aj, já podlé žádosti tvé buduť místo Boha silného; z bláta sformován jsem i já.
337Pročež strach ze mne nepředěsí tě, a ruka má nebudeť k obtížení.
338Řekl jsi pak přede mnou, a hlas ten řečí tvých slyšel jsem:
339Čist jsem, bez přestoupení, nevinný jsem, a nepravosti při mně není.
3310Aj, příčiny ku potření mne shledal Bůh, klade mne sobě za nepřítele,
3311Svírá poutami nohy mé, střeže všech stezek mých.
3312Aj, tím nejsi spravedliv, odpovídám tobě, nebo větší jest Bůh nežli člověk.
3313Oč se s ním nesnadníš? Žeť všech svých věcí nezjevuje?
3314Ano jednou mluví Bůh silný, i dvakrát, a nešetří toho člověk.
3315Skrze sny u vidění nočním, když připadá hluboký sen na lidi ve spaní na ložci,
3316Tehdáž odkrývá ucho lidem, a čemu je učí, to zpečeťuje,
3317Aby odtrhl člověka od skutku zlého, a pýchu od muže vzdálil,
3318A zachoval duši jeho od jámy, a život jeho aby netrefil na meč.
3319Tresce i bolestí na lůži jeho, a všecky kosti jeho násilnou nemocí,
3320Tak že sobě život jeho oškliví pokrm, a duše jeho krmi nejlahodnější.
3321Hyne tělo jeho patrně, a vyhlédají kosti jeho, jichž prvé nebylo vídati.
3322A tak bývá blízká hrobu duše jeho, a život jeho smrtelných ran.
3323Však bude-li míti anděla vykladače jednoho z tisíce, kterýž by za člověka oznámil pokání jeho:
3324Tedy smiluje se nad ním, a dí: Vyprosť jej, ať nesstoupí do porušení, oblíbilť jsem mzdu vyplacení.
3325I odmladne tělo jeho nad dítěcí, a navrátí se ke dnům mladosti své.
3326Kořiti se bude Bohu, a zamiluje jej, a patřiti bude na něj tváří ochotnou; nadto navrátí člověku spravedlnost jeho.
3327Kterýž hledě na lidi, řekne: Zhřešilť jsem byl, a to, což pravého bylo, převrátil jsem, ale nebylo mi to prospěšné.
3328Bůh však vykoupil duši mou, aby nešla do jámy, a život můj, aby světlo spatřoval.
3329Aj, všeckoť to dělá Bůh silný dvakrát i třikrát při člověku,
3330Aby odvrátil duši jeho od jámy, a aby osvícen byl světlem živých.
3331Pozoruj, Jobe, poslouchej mne, mlč, ať já mluvím.
3332Jestliže máš slova, odpovídej mi, nebo bych chtěl ospravedlniti tebe.
3333Pakli nic, ty mne poslouchej; mlč, a poučím tě moudrosti.
341Ještě mluvil Elihu, a řekl:
342Poslouchejte, moudří, řečí mých, a rozumní, ušima pozorujte.
343Nebo ucho řečí zkušuje, tak jako dásně okoušejí pokrmu.
344Soud sobě zvolme, a vyhledejme mezi sebou, co by bylo dobrého.
345Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou.
346Své-liž bych pře ukrývati měl? Přeplněna jest bolestí rána má bez provinění.
347Který muž jest podobný Jobovi, ješto by pil posměch jako vodu?
348A že by všel v tovaryšství s činiteli nepravosti, a chodil by s lidmi nešlechetnými?
349Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu.
3410A protož, muži rozumní, poslouchejte mne. Odstup od Boha silného nešlechetnost a od Všemohoucího nepravost.
3411Nebo on podlé skutků člověka odplací, a podlé toho, jaká jest čí cesta, působí, aby to nalézal.
3412A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu.
3413Kdo svěřil jemu zemi? A kdo zpořádal všecken okršlek?
3414Kdyby se na něj obrátil, a ducha jeho i duši jeho k sobě vzal,
3415Umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil.
3416Máš-li tedy rozum, poslyš toho, pusť v uši své hlas řečí mých.
3417Ješto ten, kterýž by v nenávisti měl soud, zdaliž by panovati mohl? Čili toho, jenž jest svrchovaně spravedlivý, za nešlechetného vyhlásíš?
3418Zdaliž sluší králi říci: Ó nešlechetný, a šlechticům: Ó bezbožní?
3419Mnohem méně tomu, kterýž nepřijímá osob knížat, aniž u něho má přednost urozený před nuzným; nebo dílo rukou jeho jsou všickni.
3420V okamžení umírají, třebas o půl noci postrčeni bývají lidé, a pomíjejí, a zachvácen bývá silný ne rukou lidskou.
3421Nebo oči jeho hledí na cesty člověka, a všecky kroky jeho on spatřuje.
3422Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti.
3423Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl.
3424Pyšné stírá bez počtu, a postavuje jiné na místa jejich.
3425Nebo zná skutky jejich; pročež na ně obrací noc, a potříni bývají.
3426Jakožto bezbožné rozráží je na místě patrném,
3427Proto že odstoupili od něho, a žádných cest jeho nešetřili,
3428Aby dokázal, že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá.
3429(Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?)Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně,
3430Aby nekraloval člověk pokrytý, aby nebylo lidem ourazu.
3431Jistě žeť k Bohu silnému raději toto mluveno býti má: Ponesuť, nezruším.
3432Mimo to, nevidím-li čeho, ty vyuč mne; jestliže jsem nepravost páchal, neučiním toho víc.
3433Nebo zdali vedlé tvého zdání odplacovati má, že bys ty toho neliboval, že bys ono zvoloval, a ne on? Pakli co víš jiného, mluv.
3434Muži rozumní se mnou řeknou, i každý moudrý poslouchaje mne,
3435Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná.
3436Ó by zkušen byl Job dokonale, pro odmlouvání nám jako lidem nepravým,
3437Poněvadž k hříchu svému přidává i nešlechetnost, mezi námi také jen chloubu svou vynáší, a rozmnožuje řeči své proti Bohu.
351Ještě mluvil Elihu, a řekl:
352Domníváš-liž se, že jsi to s soudem řekl: Spravedlnost má převyšuje Boží?
353Nebo jsi řekl: Co mi prospěje, jaký užitek budu míti, bych i nehřešil?
354Já odpovím tobě místně, i tovaryšům tvým s tebou.
355Pohleď na nebe a viz, anobrž spatř oblaky, vyšší, než-lis ty.
356Jestliže bys hřešil, co svedeš proti němu? A byť se i rozmnožily nešlechetnosti tvé, co mu uškodíš?
357Budeš-li spravedlivý, čeho mu udělíš? Aneb co z ruky tvé vezme?
358Každémuť člověku bezbožnost jeho uškodí, a synu člověka spravedlnost jeho prospěje.
359Z množství nátisk trpících, kteréž k tomu přivodí, aby úpěli a křičeli pro ukrutnost povýšených,
3510Žádný neříká: Kde jest Bůh stvořitel můj? Ješto on dává zpěv i v noci.
3511On vyučuje nás nad hovada zemská, a nad ptactvo nebeské moudřejší nás činí.
3512Tehdáž volají-li pro pýchu zlých, nebývají vyslyšáni.
3513A jistě žeť ošemetnosti nevyslýchá Bůh silný, a Všemohoucí nepatří na ni.
3514Mnohem méně, jestliže díš: Nepatříš na to. Sám s sebou vejdi v soud před ním, a doufej v něho.
3515Ale nyní poněvadž nic není těch věcí, navštívil jej hněv jeho; nebo nechce znáti hojnosti této veliké.
3516A protož marně Job otvírá ústa svá, hloupě rozmnožuje řeči své.
361Zatím přidal Elihu, a řekl:
362Postrp mne maličko, a oznámímť šíře; neboť mám ještě, co bych za Boha mluvil.
363Vynesu smysl svůj zdaleka, a stvořiteli svému přivlastním spravedlnost.
364V pravdě, žeť nebudou lživé řeči mé; zdravě smýšlejícího máš mne s sebou.
365Aj, Bůh silný mocný jest, aniž svých zamítá; silný jest, a srdce udatného.
366Neobživuje bezbožného, chudým pak k soudu dopomáhá.
367Neodvrací od spravedlivého očí svých, nýbrž s králi na stolici sází je na věky, i bývají zvýšeni.
368Pakli by poutami sevříni byli, zapleteni jsouce provazy ssoužení:
369Tudy jim v známost uvodí hřích jejich, a že přestoupení jejich se ssilila.
3610A tak otvírá sluch jejich, aby se napravili, anobrž mluví jim, aby se navrátili od nepravosti.
3611Uposlechnou-li a budou-li jemu sloužiti, stráví dny své v dobrém, a léta svá v potěšení.
3612Pakli neuposlechnou, od meče sejdou, a pozdychají bez umění.
3613Nebo kteříž jsou nečistého srdce, přivětšují hněvu, aniž k němu volají, když by je ssoužil.
3614Protož umírá v mladosti duše jejich, a život jejich s smilníky.
3615Vytrhuje, pravím, ssouženého z jeho ssoužení, a ty, jejichž sluch otvírá, v trápení.
3616A tak by i tebe přenesl z prostředku úzkosti na širokost, kdež není stěsnění, a byl by pokojný stůl tvůj tukem oplývající.
3617Ale ty zasloužils, abys jako bezbožný souzen byl; soud a právo na tě dochází.
3618Jistě strach, aby tě neuvrhl Bůh u větší ránu, tak že by jakkoli veliká výplaty mzda, tebe nevyprostila.
3619Zdaliž by sobě co vážil bohatství tvého? Jistě ani nejvýbornějšího zlata, ani jakékoli síly neb moci tvé.
3620Nechvátejž tedy k noci, v kterouž odcházejí lidé na místo své.
3621Hleď, abys se neohlédal na marnost, zvoluje ji raději, nežli ssoužení.
3622Aj, Bůh silný nejvyšší jest mocí svou. Kdo jemu podobný učitel?
3623Kdo jemu vyměřil cestu jeho? Kdo jemu smí říci: Činíš nepravost?
3624Pamětliv buď raději, abys vyvyšoval dílo jeho, kteréž spatřují lidé,
3625Kteréž, pravím, všickni lidé vidí, na něž člověk patří zdaleka.
3626Nebo Bůh silný tak jest veliký, že ho nemůžeme poznati, počet let jeho jest nevystižitelný.
3627On zajisté vyvodí krůpěje vod, kteréž vylévají déšť z oblaků jeho,
3628Když se rozpouštějí oblakové, a kropí na mnohé lidi.
3629(Anobrž vyrozumí-li kdo roztažení oblaků, a zvuku stánku jeho,
3630Jak rozprostírá nad ním světlo své, aneb všecko moře přikrývá?
3631Skrze ty věci zajisté tresce lidi, a též dává pokrmu hojnost.
3632Oblaky zakrývá světlo, a přikazuje mu ukrývati se za to, co je potkává.)
3633Ohlašuje o něm zvuk jeho, též dobytek, a to hned, když pára zhůru vstupuje. [ (Job 36:34) Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého. ]
371Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.
372Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.
373Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.
374Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.
375Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.
376Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.
377Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.
378Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.
379Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.
3710Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.
3711A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.
3712Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.
3713Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.
3714Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?
3715Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?
3716A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?
3717Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?
3718Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.
3719Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.
3720Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,
3721Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.
3722Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.
3723Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.
3724
381Tedy odpověděl Hospodin Jobovi z vichru, a řekl:
382Kdož jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými?
383Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi.
384Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum.
385Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni?
386Na čem podstavkové její upevněni jsou? Aneb kdo založil úhelný kámen její,
387Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží?
388Aneb kdo zavřel jako dveřmi moře, když vyšlo z života, a zjevilo se?
389Když jsem mu položil oblak za oděv, a mrákotu místo plének jeho,
3810Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře,
3811I řekl jsem: Až potud vycházeti budeš, a dále nic, tu, pravím, skládati budeš dutí vlnobití svého.
3812Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její,
3813Aby uchvacovala kraje země, a bezbožní aby z ní vymítáni byli?
3814Tak aby proměnu přijímala jako vosk pečetní, oni pak aby nedlouho stáli jako roucho,
3815A aby bezbožným zbraňováno bylo světla jejich, a rámě vyvýšené zlámáno bylo?
3816Přišel-lis až k hlubinám mořským? A u vnitřnosti propasti chodil-lis?
3817Jsou-li tobě zjeveny brány smrti? A brány stínu smrti viděl-lis?
3818Shlédl-lis širokosti země? Oznam, jestliže ji znáš všecku.
3819Která jest cesta k obydlí světla, a které místo temností,
3820Že bys je pojal v meze jeho, poněvadž bys srozumíval stezkám domu jeho?
3821Věděl-lis tehdáž, že jsi měl se naroditi, a počet dnů tvých jak veliký býti má?
3822Přišel-lis až ku pokladům sněhu? A poklady krupobití viděl-lis,
3823Kteréž chovám k času ssoužení, ke dni bitvy a boje?
3824Kterými se cestami rozděluje světlo, kteréž rozhání východní vítr po zemi?
3825Kdo rozdělil povodní tok, a cestu blýskání hromovému,
3826Tak aby pršel déšť i na tu zemi, kdež není lidí, na poušť, kdež není člověka,
3827Aby zapájel místa planá a pustá, a k zrůstu přivodil trávu mladistvou?
3828Má-liž déšť otce? A kdo plodí krůpěje rosy?
3829Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské kdo plodí?
3830Až i vody jako v kámen se proměňují, a svrchek propasti zamrzá.
3831Zdali zavázati můžeš rozkoše Kuřátek, aneb stahování Orionovo rozvázati?
3832Můžeš-li vyvoditi hvězdy polední v čas jistý, aneb Arktura s syny jeho povedeš-li?
3833Znáš-li řád nebes? Můžeš-li spravovati panování jejich na zemi?
3834Můžeš-li pozdvihnouti k oblaku hlasu svého, aby hojnost vod přikryla tebe?
3835Ty-liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj teď jsme?
3836Kdo složil u vnitřnostech lidských moudrost? Aneb kdo dal rozumu stižitelnost?
3837Kdo vypravovati bude o nebesích moudře? A láhvice nebeské kdo nastrojuje,
3838Aby svlažená země zase stuhnouti mohla, a hrudy se v hromadě držely?
3839Honíš-liž ty lvu loupež? A hltavost lvíčat naplňuješ-liž,
3840Když se stulují v peleších svých, ustavičně z skrýší čihajíce?
3841Kdo připravuje krkavci pokrm jeho, když mladí jeho k Bohu silnému volají, a toulají se sem i tam pro nedostatek pokrmu?
391Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?
392Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?
393Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?
394Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?
395Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?
396Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.
397Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.
398To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.
399Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?
3910Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?
3911Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?
3912Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?
3913Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?
3914A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,
3915Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?
3916Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.
3917Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.
3918Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.
3919Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?
3920Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.
3921Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.
3922Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,
3923Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.
3924S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.
3925Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.
3926Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?
3927Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?
3928Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,
3929Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.
3930Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]
401Ještě odpovídaje Hospodin z vichru Jobovi, i řekl:
402Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi.
403Zdaliž pak i soud můj zrušiti chceš? Což mne odsoudíš, jen abys se sám ospravedlnil?
404Čili máš rámě jako Bůh silný, a hlasem jako on hřímáš?
405Ozdobiž se nyní vyvýšeností a důstojností, v slávu a okrasu oblec se.
406Rozprostři prchlivost hněvu svého, a pohleď na všelikého pyšného, a sniž ho.
407Pohleď, pravím, na všelikého pyšného, a sehni jej, anobrž setři bezbožné na místě jejich.
408Skrej je v prachu spolu, tvář jejich zavěž v skrytě.
409A tak i já budu tě oslavovati, že tě zachovává pravice tvá.
4010Aj, hle slon, jejž jsem jako i tebe učinil, trávu jí jako vůl.
4011Aj, hle moc jeho v bedrách jeho, a síla jeho v pupku břicha jeho.
4012Jak chce, ohání ocasem svým, ačkoli jest jako cedr; žily lůna jeho jako ratolesti jsou spletené.
4013Kosti jeho jako trouby měděné, hnátové jeho jako sochor železný.
4014Onť jest přední z účinků Boha silného, učinitel jeho sám na něj doložiti může meč svůj.
4015Hory zajisté přinášejí mu pastvu, a všecka zvěř polní hrá tam.
4016V stínu léhá, v soukromí mezi třtím a bahnem.
4017Dříví stín dávající stínem svým jej přikrývá, a vrbí potoční obkličuje jej.
4018Aj, zadržuje řeku tak, že nemůže pospíchati; tuší sobě, že požře Jordán v ústa svá.
4019Zdaž kdo před očima jeho polapí jej, aneb provazy protáhne chřípě jeho?
4020Vytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohříženým až k jazyku jeho?
4021Zdali dáš kroužek na chřípě jeho, aneb hákem probodneš čelist jeho?
4022Zdaž se obrátí k tobě s prosbami, aneb mluviti bude tobě lahodně?
4023Učiní-liž smlouvu s tebou? Přijmeš-liž jej za služebníka věčného?
4024Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáčkem, aneb přivážeš jej dětem svým? [ (Job 40:25) Přistrojí-liž sobě hody z něho společníci, a rozdělí-liž jej mezi kupce? ] [ (Job 40:26) Zdaž naplníš háky kůži jeho, a vidlicemi rybářskými hlavu jeho? ] [ (Job 40:27) Vztáhni jen na něj ruku svou, a neučiníš zmínky o boji. ] [ (Job 40:28) Aj, naděje o polapení jeho mylná jest. Zdaž i k spatření jeho člověk nebývá poražen? ]
411Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?
412Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.
413Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.
414Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?
415Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.
416Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.
417Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.
418Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.
419Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.
4110Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.
4111Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.
4112Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.
4113V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.
4114Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.
4115Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.
4116Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.
4117Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.
4118Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.
4119Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.
4120Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.
4121Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.
4122Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.
4123Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.
4124Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.
4125Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.
4126
4127
4128
4129
4130
4131
4132
4133
4134
421Tedy odpovídaje Job Hospodinu, řekl:
422Vím, že všecko můžeš, a že nemůže překaženo býti tvému myšlení.
423Kdo jest to ten, ptáš se, ješto zatemňuje radu Boží tak hloupě? Protož přiznávám se, že jsem tomu nerozuměl. Divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati.
424Vyslýchejž, prosím, když bych koli mluvil; když bych se tebe tázal, oznamuj mi.
425Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí.
426Pročež mrzí mne to, a želím toho v prachu a v popele.
427Stalo se pak, když odmluvil Hospodin slova ta k Jobovi, že řekl Hospodin Elifazovi Temanskému: Rozpálil se hněv můj proti tobě, a proti dvěma přátelům tvým, proto že jste nemluvili o mně toho, což pravého jest, tak jako služebník můj Job.
428Protož nyní vezměte sobě sedm volků, a sedm skopců, a jděte k služebníku mému Jobovi, abyste dali obětovati obět za sebe, a služebník můj Job, aby se modlil za vás. Nebo jistě oblíčej jeho přijmu, abych neučinil s vámi podlé bláznovství vašeho; nebo nemluvili jste toho, což pravého jest, o mně, tak jako služebník můj Job.
429A tak odšedše Elifaz Temanský a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, učinili, jakž jim byl přikázal Hospodin, a přijal Hospodin oblíčej Jobův.
4210Navrátil také Hospodin to, což odjato bylo Jobovi, když se modlil za přátely své, tak že což měl Job, rozmnožil to Hospodin dvénásobně.
4211A sšedše se k němu všickni příbuzní, a všecky příbuzné jeho, a všickni známí jeho prvnější, jedli s ním chléb v domě jeho, a lítost majíce nad ním, potěšovali ho nade vším tím zlým, kteréž byl uvedl Hospodin na něj. A dali jemu jeden každý peníz jeden, a jeden každý náušnici zlatou jednu.
4212A tak požehnal Hospodin Jobovi k posledku více nežli v počátku jeho. Nebo měl čtrnácte tisíc ovcí, a šest tisíc velbloudů, a tisíc spřežení volů, a tisíc oslic.
4213Měl také sedm synů a tři dcery,
4214Z nichž první dal jméno Jemima, jméno pak druhé Keciha, a jméno třetí Kerenhappuch.
4215Aniž se nacházely ženy tak krásné, jako dcery Jobovy, ve vší té krajině; kterýmž dal otec jejich dědictví mezi bratřími jejich.
4216Byl pak živ Job potom sto a čtyřidceti let, a viděl syny své, a syny synů svých, až do čtvrtého pokolení.
4217I umřel Job, stár jsa a pln dnů.